Nodachi

Autorem  článku Nodači ©  je Jakub Zeman.

“Makara Džúrozaemon byl velice silný muž a používal meč širší než jednu stopu. Kdosi se ho otázal, jak přes něj může vidět nepřátele, když bojuje. Jurozaemon odpověděl s humorem: “Mám v něm několik malých okének, občas jima vykouknu a seknu, vykouknu a seknu!” (hanašika)

V průběhu věků se v zemi vycházejícího slunce občas objevovaly meče výjmečných rozměrů. Důvod pro jejich zhotovení mohl být dvojí, buď se jednalo o bojové zbraně ve vlastním slova smyslu, nebo o votivní předměty zhotovené pro šintoistické svatyně a buddhistické chrámy. Tyto chrámové meče nazývané bónótó mohly dosahovat až čtyřmetrových rozměrů, je obdivuhodné, že i na takovýchto čepelích dokázal dávný mečíř nakalit kalící linii hamon. Těžištěm tohoto krátkého článku ovšem budou meče, zhotovené pro funkci zbraně.
Nejčastěji se u nich setkáme s termínem nodači (polní meč), ale podle některých autorů tento termín označuje jakékoliv tači, používané v bitvách, a proto bývá vhodnější výraz ódači (velké tači) nebo nagatači (dlouhé tači). Je otázkou, od jakáho rozměru je namístě mluvit ve spojitosti s japonským mečem o zbrani nestandardních rozměrů. Tanki yoriaki, samurajský manuál poprvé opublikovaný v roce 1735, uvádí k nodači: “Velmi dlouhé a těžké meče byly používány extrémně silnými muži od pradávna. Limit extrémní délky tohoto typu meče v porovnání s mečem běžně používaným totožnou osobou činí jednu čtvrtinu, neboli pokud délka běžného meče válečníka předestavuje tři stopy, délka jeho nodači činí tři stopy a devět palců.” Podle jedné z definic se za nodači považují meče od 90 cm délky čepele.
Osobně se domnívám, že průměrná délka meče katana(od 60 cm délky čepele)činí cca 70 cm a meče tachi 75 cm, o výjmečně dlouhých mečích bych počal hovořit od nagasy (délky čepele) cca 80 cm. Je nutno uvědomit si, že během japonské historie docházelo ke změnám ve vnímání délky čepele, například v 15.století meč s délkou čepele 75 cm nikoho nepřekvapoval, ale v 18.století se již jednalo o excesivní nagasu.
Jak se zdá, nejstarším obdobím, ve kterém se setkáváme s meči nadprůměrných velikostí, bylo období Heian (794 – 1183). Klasickým příkladem meče nadprůměrných rozměrů je dodnes dochovalý meč Ó Kanehira s nagasou 89,2 cm. Musíme si uvědomit, že Japonci byli ve středověku a předmoderní době mnohem menšího vzrůstu, než v současnosti, jak nám mimo jiné dokazují rozměry dochovaných zbrojí, a s tímto zřetelem musíme i posuzovat rozměry zbraní, které používali. Na přelomu období Heian a Kamakura (1183 – 1333) již třístopé meče (nagasa cca 90 cm) nebyly ničím neobvyklým a často se s nimi setkáváme i v popisech bojů, jako například ve válečném eposu Heike monogatori (Příběh rodu Taira), který vyšel i ve znamenitém překladu do češtiny.
Zlatým věkem rozšíření opravdu velice velkých mečů bylo období Nambokučó (1333 – 1393), kdy meče dosahují rozměrů až blížících se dvěma metrům. Některé obří meče tohoto období mají uprostřed čepele otupené místo ovinuté opletem. Kenzan Sato ve své publikaci uvádí, že mu je neznámý důvod tohoto opatření, osobně se domnívám, že se jednalo o umožnění úchopu čepele pro techniky, v evropském šermu nazvané návaz, ostatně některé evropské jedenapůlruční meče (např.v expozici Wolkerskunde musea ve Vídni) mají otupené místo na čepeli také. Některé z mečů měly montáž jako konvenční tači, některé pak jen toliko papírový futrál pro pransport, do bitvy se nesly již tasené. Protože se většinou meč nosil zavěšený šikmo přes záda, je jeho alternativním označením seoi dači (zádový meč). Tanki yoriaku podává vysvětlení: “… jsou nošeny přes levé rameno, opásané rovným pásem z levé rameno po pravou stranu opasku, takže rukověť vyčnívá nad levým ramenem a ostří směřuje k levé straně. “Pokud měl meč montáž jako tači nebo později na způsob katany a byl nošen u pasu, při tasení bývala pochva odhozena vzad, obdobně jako v případě dlouhých španělských rapírů. Obecně bývá prezentováno, že tyto velké meče byly používány pěšáky, kteří s nimi v bitvách odsekávali koňské nohy jízdy (kibatai), existuje termín zanbató (meč sekající koně), což je japonské čtení čínských znaků označujících obdobnou zbraň v říši středu.Mnohem méně bývá známo, že jich také užívali urození válečníci pro svou ochranu. Na známém portrétu Ashikaga Takaudžiho vidíme tohoto vojevůdce na koňském hřbetě s konvenčním tachi u pasu a taseným Odači v ruce. Údajně měli urození válečníci asistenta, který jim tento meč nosil, pokud hrozilo, že budou obklopeni nepřátelskými jednotkami, asistent k nim přispěchal a meč svému pánovi předal, takže se mohl z nebezpečné situace doslova vysekat. Pokud však asistent padl nebo byl v bitevní vřavě od pána odloučen, byl urozený válečník bezbranný, z tohoto důvodu měl tento způsob použití své limity. Změna strategie v 15.a příchod mušket v 16.století dramaticky měnil způsob válčení a proto dochází v dobách Azuči-Momojama (ě.pol.16.stol.)k prvnímu období krácení mečů, netoliko nodači, ale často i tači na katany, nadměrné meče se staly vzácnějšími, ale od jejich používání se zcela neodstoupilo.
Jakkoliv rozvoj nových strategií a příchod střelných zbraní notně eliminoval význam a rozšíření ó dači, setkáváme se s ním i v pozdějších obdobích. Během Hidejošiho invazí do Koreje (1592 – 1597) píše o jejich používání korejský kronikář: “Všichni japonští válečníci byli ozbrojeni obrovskými meči, a když byli pozorováni z druhého břehu řeky Daidoko, slunce se odráželo na jejich čepelích jako blesky. “Kronika Čó hitsu roku ale vysvětluje, že se jednalo toliko o dřevěné makety natřené stříbřenkou na děsení nepřátel zdálky. Očividně bojová reputace této zbraně byla taková, že pouhý pohled na ní stačil k tomu, aby korejští vojáci brali do zaječích. Arai Hakuseki, neokonfuciánský učenec, toto ovšem ve svém díle Hončó gunkikó kvituje s nelibostí jako samurajů nedůstojnou lest.Je zajímavé, že ve své práci ztotožňuje nodači s nagamaki a tvrdí, že distinkce spočívá toliko v terminologii používané ve východních a západních provinciích.Pro úplnost je nutno dodat, že čepel nagamaki nemusí dosahovat až tak abundantních rozměrů a exempláře s čepelí délky standartní katany, t.j.kolem nagasy 60-70cm, nejsou vyjímkou.
Velmi známý meč abundantních rozměrů z počátku 17.stol.byl Bizen Nagamitsu, přezdívaný monohošizao (,,bidlo na věšení prádla”)používaný slavným soupeřem Miyamoto Musašiho , Sasaki Kodžiróa. Jeho délka činila údajně tři stopy a jeden palec(cca 93cm). Jakkoliv existovalo úsloví “Issun wa masari” (palec délky čepele je výhoda), nejednalo se o výhodu všespásnou a absolutní, jak ostatně napovídá i případ výsledku onoho slavného duelu, odehrávající se roku 1612 na ostrůvku Funadžima(dnes Ganrjúdžima), kdy byl Kodžiró zabit úderem dřevěného meče, který si Musaši zhotovil z rezervního vesla během plavby na místo souboje. .

Během doby Tokugawa (1603 – 1867) mír přinášel další redukci mečů ódači. Předpisová délka meče katana (teisun, džósun) byla stanovena na 2 šaku 3 sun 5bu neboli 69,7 cm. Delší meče bývaly na tuto délku opět často kráceny, čímž mnoho dlouhých mečů ztratilo původní mohutnost, Kabukimono (,,výstředníci”), problémy vyvolávající roninové počátku období Edo, bývali ozbrojeni meči abundantních rozměrů, ale postupně Tokugawové upevňovali svou kontrolu země a dokázali redukovat obdobné excesy. V jednotlivých knížectvích se ovšem minoritně trénovala bojová umění s extrémně dlouhými meči, například škola Kage Ryu z knížectví Tačibana působí do současnosti.Meč používaný v tomto stylu se nazývá čóken a jeho délka startuje na cca 85cm,většinou se ale blíží metru, je zajímavé, že takovýto velký meč je v daišó doplněn dýkou, nazývanou maezaši, používanou též jako vrhací zbraň.Pokud bychom zkoumali délku čepelí slavných čtyřiceti sedmi róninů z Akó
(Akó róši) použité při jejich slavné vendetě v roce 1702,zjistili bychom, že často používali zhusta meče delší, než byla předpisová délka,a to včetně vůdce Óiši Kuranosukeho, ozbrojeného katanou od Norinagy o déli 2šaku 8sun (cca 75cm),a Horibei Yahjóe Akizane byl ozbrojen mečem o déli 90cm, přičemž byl v okamžiku vendety stár77let!
Další charakteristické nodači doby Edo je slavné ve spojitosti s knížectvím Sacuma. Má ve své klasické formě extrémně dlouhou rukověť často bez menuki, rejnočí kůže je často nahrazena hovězí. Meč má masivní rovnou čepel dlouhou 75 – 100 cm, působí rustikálně. Tato forma Sacuma koširae bývá dávána především do spojitosti s šarvátkami a boji období Bakumacu (konce shogunátu) kolem poloviny 19.století. To byl ostatně čas,,loayalistických mečů”kinótó, zhotovovaných i v jiných knížectvích, například Tosa, z délkou čepele 80-85 cm..Protože je výroba delší čepele technologicky dosti náročná a zájem sekulárního trhu také není největší, zhotovují současní mečíři ódači jen velice příležitostně pro svatyně. Nadšenci ze skupiny japonského experimentálního historického šermu Tomoe zkoušeli s replikou ódači cvičit, a jakkoliv extrémní váha a rozměry působily zpočátku nezvykle, lze si na ně zvyknout a potom se takováto zbraň stává v rukou zdatného šermíře velice nebezpečným předmětem, který na bojištích středověkého Japonska vzbuzoval oprávněný respekt.