Utchiko

Péče o japonský meč nekončí jen aplikací utchiko na čepel.

Do této problematiky bychom zahrnuli i samotné zacházení s mečem jako takovým.
Ať už se jedná o originál nebo repliku, návyky zacházení s mečem jsou stejné. Meč by měl být uložen na čistém a suchém místě. A to v horizontální poloze na stojanu, nebo alespoň stabilní podložce. Případně ve vertikální poloze ale takovým způsobem, aby čepel nemohla poškodit saju .
Pokud meč přenášíte, měl by mít látkový obal, který ochrání lak na saje a vůbec celý meč. K tomu je vhodné mít ještě jeden obal, nepromokavý.
V České republice není zakázáno držení chladné zbraně, jakou meč je, pokud k tom dochází za účelem sportu ( tréninku bojového umění) a nebo za sběratelským účelem. Pokud budete meč nosit na veřejnosti bez obalu, neubráníte se pozornosti policie. Ti se v lepším případě budou jen ptát.

Horší alternativou zájmu o Váš meč mohou být nejrůznější individua pokřikující ” ty vole, samuraj! ” a nebo ” kámo vole, zaklínač! ” a podobně. Ti mohou přivodit další nechtěný zájem. A tak by se mohlo stát že budete okradeni, nebo Vám bude meč zabaven příslušnými orgány. To se nestává často, ale proč riskovat.

Meč v obalu nebudí tolik pozornosti ze strany policie, ani dalších jedinců.

Další otázkou správného zacházení s mečem je Dojo etiketa. Zde bych zmínil jen hlavní a opomínané zásady.

Tak tedy:

Meč nikdy nepřekračujte, pokud leží na podlaze. A to ani Váš, ani kolegův. Je to velmi neslušné ke kolegovi i k meči. Navíc může dojít k prošlápnutí saji a ošklivému pořezání.

Při vstupu do dojo a při pozdravu je záhodno mít meč v neofenzívní poloze. To znamená v pravé ruce a ostřím od zdravené osoby. (Tsuka směřuje dozadu při úkloně )

To, že s mečem musí být bezpečně manipulováno snad ani není třeba zmiňovat.

Jestli při provádění techniky máte pocit, že se sami mečem ohrožujete, není chyba v technice samotné, ale ve Vašem provedení. Raději se zeptejte, klidně znovu a znovu, než aby jste ublížili sobě nebo jiným.

Pokud to nevyžaduje trénink, nemějte meč tasený nebo ještě hůř mířící špičkou na Mistra (Senseie, učitele..) a je slušné nečinit tak ani ostatním.

Chcete-li si prohlédnout nějaký meč, jeho majitel to musí výslovně dovolit, nejlépe Vám jej osobně předat. Vy prohlížejte meč takto: Nejdříve pohlédněte na koshirae, meč není tasený. Po té, co jste si jej prohlédli můžete přejít k prohlídce čepele.

Levou rukou, ostřím k sobě -vůči osobě která meč zapůjčila, nebo na oficiálních akcích kde se s ostatními neznáte (semináře a podobně..) tak vůči všem v dosahu- pomalu tasíte meč. Nejprve jen asi prvních 20 cm, důkladně si prohlédněte hamon ( v této fázi neotáčejte ještě ostřím od sebe) a potom další úsek, pak teprve tasíte celý meč.

Při prohlížení je zdvořilé nedělat s mečem rychlé pohyby a nemířit na majitele ( a vlastně raději nikoho!) .

Pokud nejste tázáni, tak s taseným mečem nemluvte a pokud mluvíte, dejte velký pozor aby jste zapůjčenou čepel nepoprskali. Jakkoli se to může zdá směšné, stává se to. Rozebírat meč (sundat tsuku z čepele) by měl pouze jeho majitel, nebo vy s jeho výslovným svolením a nejlépe pod jeho dohledem.

Nyní pomalu vraťte čepel do saji. S tsukou směřující na levou stranu a s úklonou meč vraťte.

Zásad, jak s mečem maniplovat, je daleko více ale jsou popsány jinde a lépe, proto se k nim nebudeme zde už vracet. Výše uvedené by měl mít na paměti každý, kdo má zájem o Japonsko, nebo japonské meče. Když nedodržíte etiketu, ale alespoň nebudete svou manipulací s mečem ohrožovat své okolí a ani meč sám, tak se nic hrozného nestane- relativně.

Je totiž možné, že na Vás bude pohlíženo jako na ignoranta, nevychovaného nebo záměrně hrubého a nezdvořilého člověka.

Můžete si tímto chováním zavřít mnohé dveře dříve, než k nim vůbec stihnete dojít.

Na tomto místě ( v budoucnu o tom bude samostatný článek) se ještě zmíníme o legendách, které jsou okolo japonských mečů rozšířené. Je až s podivem, čemu všemu je inteligentní člověk žijící v 21. století ochoten uvěřit.

Setkal jsem se s báchorkou, že se ostrost mečů testovala vložením meče do potoka a jeho ostří mělo přeseknout vlas, který na něj byl vodou přinesený. Z hlediska fyziky materiálů je to samozřejmně hloupost. Nevadilo by, pokud tato teze padne “v hospodě u piva” mezi lidmi co tomu nerozumí.

Je pikantní, že toto však pochází z úst jedné nejmenované učitelky na základní škole.

Dále panuje názor, že japonský meč je nezničitelný a zvládne cokoliv. To je také hloupost. Pokud jste zkoušeli sekat proti sobě ostřím dvou mečů, výsledkem je vždy zub na čepeli. Je zbytečné ničit si meč snahou dokázat podobné teze.

Nicméně je pravda, že se nedopatřením při tameshigiri podařilo useknout kousek kamene a na meči to kromě škábanců a opravdu drobných zubů nenechalo další stopy. (Zasvěcení tuto historku znají lépe než autor tohoto článku )

Další legendou je to, že o meč není nutno pečovat. Každý, kdo to zkusil tak viděl, že i mýtická Katana dokáže zreznout.

Pokud tedy plánujete pověsit si meč “nad krb” , mějte na paměti že je třeba ho občas vyčistit pomocí utchiko a naolejovat.

Závěrem bych shrnul, že japonský meč je opravdu dobrý, nepřekonatelný v tom, k čemu byl vyroben. Je to skvělá zbraň, umělecký předmět, artefakt. Ale štípání dříví, píchání do země, sekání pletiva nebo nevhodných makiwar na něm nutně musí nechat stopy.

A meč s těmito stopami vypovídá cosi nehezkého o svém majiteli…