Tento článek je takovou úvahou na téma tréningu bojového umění.
Jedná se o Japonská bojová umění, kde je kromě praktické stránky přítomna i ta tradičně- kulturní. Pojednává o osobní zkušenosti se školou pana Josefa Mádla, který nyní provozuje školu Avaloka

Začátek

Všichni to zažili, při své první lekci bojového umění. Konečně jste si našli školu, vybrali styl a domluvili se na první lekci. Najednou jste v tělocvičně se spoustou nových lidí a nejspíš máte zvláštní pocit. Ostatní fungují jako jeden celek a Vy tak trochu nezapadáte, připadáte si jako nemehlo, reagujete pozdě a nebo špatně.

Každý adept bojového umění si tím musel projít. Ti z nás, kteří tolik nelpí na svém egu, tuto fázi projdou lépe než ti, kteří si na něm zakládají.  Začátek je těžký, zejména, pokud jste nikdy dřív necvičili. Mozek se musí naučit lépe koordinovat svoje pohyby, vnímat a řídit celé tělo líp než kdy dřív.

Uričtě si taky pamatujete momenty, kdy jste Senseiem opraveni a ikdyž se zoufale snažíte, chybu děláte pořád a stále. Je totiž rozdíl mezi tím, jak se vnímáte Vy, váš mozek jak vidí zbytek těla a tím, jak to je ve skutečnosti. Tuto fázi dobře překonáte, když budete trénovat cosi jako “vnitřní zrak”. Zkrátka zavřete oči, vnímejte celé své tělo- nejprve si postupně uvědomte jednotlivé části a potom je spojte v celek. Další krok je pohyb ve tmě, nejdříve ve známém a později v neznámem prostředí. Pohybujte se co nejtišeji, vnímejte přitom sebe i okolí. Ideální je na to třeba noční les, kde je nevyzpytatelný terén.

Pokud jsou součástí cvičení sestavy, Kata- rozhodně je nepodceňujte. Budo jsem dělal nějakých 14 let, poslední 3 roky to bylo Iaido. Bylo neuvěřitelné, jak trénink Iaido ( pouze kata) zlepšil vše, co jsem se naučil dříve, protože mi výrazně zlepšil časování, koordinaci, orientaci v prostoru a rovnováhu.

Protože jsem nemohl docházet do dojo, cvičil jsem potom sám, nejlépe v noci a v přírodě. Případně ještě se zavřenýma očima a s ostrým mečem. ( nejdříve se ujistěte, že jste opravdu sami, a že vám nikdo nenaběhne na čepel! )

Motivace

Na začátku to byla zvědavost, touha dokázat se ubránit, kulturní zájem. Teď už jste po pár lekcích zjistili, jaké to je, opravdu cvičit a záleží na Vaší motivaci, co bude dál. Je onou motivací práce na sobě? Nebo zajistit si bezpečnost? Případně ohromení (potenciálního) partnera?  Osobně jsem prošel všemi fázemi. Vím z vlastní zkušenosti, že je dobré umět si nelhat o tom, proč chcete cvičit. Ušetříte čas sobě i svému Mistrovi. Pokud cvičíte jen proto, aby jste mohli okolí dokázat, že jste velcí bojovníci, tak Vás to brzy přejde, jen co se vašemu okolí omrzí historky. Zvolím tedy předpoklad, že motivem je práce na sobě. Nemá to jen fyzickou stránku, tedy sílu a koordinaci, ale taky tu psychickou. Pracujete na tom, aby jste si dokázali poradit i za kritické situace, byli silní a lepší. To stojí za trochu námahy.

Prvních pár měsíců jsem Aikido cvičil spíše jako tanec. V dojo mne to nechali dělat, dobře věděli, že buď odpadnu co by pozér, nebo časem najdu tu hloubku. Dodnes mne to mrzí, protože jsem se obral o spoustu času. Když už cvičíte, cvičte poctivě a pořádně, soustřeďte se na každý pohyb! Vnímejte ostatní, protože (říkal to hezky náš Mistr) oni dělají za Vás vaše chyby, takže Vy už je dělat nemusíte!

Techniky

Sebeobranu, co by směs pouličních technik, jsem se učil proto, že jsme nežili na bezpečném místě a protože mé rodině hrozila jistá rizika.

Jsem od přírody spíše pružnější a rychlejší, než velký a silný. Proto mi na té sebeobraně- pouličním boji vyhovovaly spíše techniky, kdy uhnete, svedete sílu a využijete ji ve svůj prospěch, víc než silové techniky.  Což mne dovedlo k Aikidu. (pozor, mluvím o bojovém umění Aikijutsu, ne o tanci Aikido, jak je některými kluby cvičeno nyní).

Každý má své preference. V Iaido je jedna kata, kterou vysloveně nerad cvičím, protože se při ní dupe, běží a křičí.. Někdo má zase rád údery a kopy a považuje za zbytečné techniky přemístění, jako jsou pády. Platí, že pokud cvičíte bojové umění, je to propracovaný systém a vše spolu souvisí. Nepodceňujte tedy žádný detail!

Pokročilý vs. začátečník

To je velká výzva pro ego!  A čím déle cvičíte, tím měne je v dojo zkušenejších žáků a tím více těch, kteří jsou vůči Vám začátečníci.  Každý, kdo cvičil delší dobu jistě ví, že se periodicky opakují cykly, kdy se téměř vše učí znovu a znovu, protože získal hlubší náhled. Není to pohyb v kruhu, ale fraktál! Tedy nikdy nekončící děj, vždy je co zlepšovat. Nesmějte se začátečníkům, byli jste taky takoví. Důvěřujte pokročilým když Vám radí, oni zažili to samé a vědí o čem mluví. Je pravdou, že na spoustu skutečností si každý musí přijít sám. Což je někdy těžko pochopitelné jak pro žáka, tak pro Mistra.

Pokud jste pokročilý, nedívejte se na ostatní z patra. Jednou jsem šel v Praze po Starém městě v centru, když se za mnou přiřítil bodyguard velký jak hora a tvrdil mi, že jsem něco provedl v klubu, kde jem v životě nebyl (asi si mne s někým spletl), viděl jsem, že mne praští. Určitě by mne závažně zranil, byl to opravdu obr. Jeho slabost byla v tom, že to o sobě věděl. Vůbec nevím proč, kde se to vzalo,(tedy vím, ale o tom až někdy později) a najednou jsem mu dal úder do brady, dřív než se stihl napřáhnout. Položil se jako skládanka na chodník a než přišel k sobě, byl jsem dávno pryč.

Nejsem žádný expert. Důvod, proč jsem měl navrch byl jen ten, že mne ten člověk podcenil a nepovažoval mne za hrozbu.

Teorie vs. praxe

Už cvičíte nějaký čas a cítíte se čím dál lépe. Možná si dokonce v hlavě simulujete bojové sutiace, které hravě zvládnete, ideálně za obdivu příslušného počtu atraktivních jedinců opačného pohlaví. Nenechte se mást egem a hormony!  V dojo se nejspíš učíte pouze teorii, i při volných soubojích, protože víte, kdo proti Vám stojí, a že vás nechce zabít. Také se často stává, že v dojo máte oblíbeného sparing- partnera a cvičíte převážně s ním.

Praxe je jiná! Situace se mění rychle, poměrně klidný dialog se během vteřiny může změnit v napadení, člověk, o kterém by jste nikdy neřekli, že by to udělal, nebo nechápete proč by to měl  a jak by to mohl udělat, do Vás najendou kope a Vy jen ležíte na zemi a přemýšlíte, jak se to mohlo stát, když máte natrénováno, a hlavně, jak si to ten člověk může vůči Vám vůbec dovolit? Proč to dělá? A proč to tolik bolí?

To Vás “jen” zradila psychika… Je normální, že si nedovedete představit reálnou bojovou sitaci, pokud jste ji nezažili. Nepovažujte se ale za nepřemožitelné bojovníky, když tuto praxi nemáte ! Je v pořádku, cvičit i jen pro duchovní podstatu věci. Pamatujte na to ale a nepříjímejte výzvy, na které fyzicky a psychicky nemáte. Všichni lidé, bez ohledu na to, kde žijí a co dělají, hluboko v sobě mají zakodováno “žít a přežít”! naučte se, aby to pro Vás nikdy nebylo zdrojem nebezpeční, ale aby každý takovýto “vnitřní pračlověk” v každém jedinci fungoval ve Váš prospěch! A v boji s Vámi nikdo diskutovat o morálním aspektu napadení nebude.

Při nastalé bojové situaci se s Vámi děje několik věcí najednou:

1) Zúžení vědomí. Myšlenky se omezí a Vy jako by jste byli zavřeni v malé krabici, máte omezenou možnost myslet a regagovat- fyzicky i verbálně. Technika, kterou by jste jinak zvládli bez problémů a v dojo se Vám pokaždé povede- jak ona se jen dělá? Chcete se z problému “vykecat” ale sotva se zmůžete na zamumlání, nebo koktáte.. možná se třesete.

2)Adrenalinový šok.  Ten může za to, že se Vám zúží vědomí a i za ten třes.  Pracujte na tom, aby Vaše znalosti boje byly instinktivní. Spoléhejte spíše na jednotlivé a účinné techniky, protože ty Vám umožní přežít a spíše si je vybavíte. Je dobré mít soubor cca 7 univerzálních technik a cvičit je “až do zblbnutí”.. protože Vám to jednou může zachránit život. Mám zkušenost, že lidi co cvičí bojová umění se tak nějak dostávají do maléru snáze. A nebo opačně.

3) Strach. Když jste si tu situaci představovali v hlavě, byli jste ledově klidní. jenže ona se najednou děje,  tak co to s Vámi je? Máte strach. Je to přirozená věc, každý psychicky zdravý člověj se bojí. Když použijete strach, aby Vás posílil, dodal Vám odhodlání a umožnil zapojit i rezervní fyzické fondy, máte vyhráno!

4) Výčitky. Kdo se dostal až sem, má relativně štěstí. Váš protivník leží na zemi a už není hrozbou… co dál? Ve skutečnosti jste prohráli, protože jste se nezvládli vyhnout střetu. Někdy to opravdu nejde, ano. Bylo to tak i tentokrát? Pak nemějete výčitky. Lhostejno proč, útočník prostě a jednoduše napadl Vás a tím si zasloužil, co dostal. Legální stránka problému je složitější. Přiměřená obrana… jistě, ale když se na Vás valí křičící hora svalů, chcete “žít a přežít” a ne se ubránit v mezích zákona. Nepleťe dohromady tyto dvě složky během boje, nebo se ani nedožijete těch výčitek na konci.

Meditace – práce na psychice

Tohle je kontroverzní slovo- meditace. U nás si často spíš představíme někoho, kdo zneužívá různé pojmy k vlastnímu obohacení. Případně blázna, který žije jen ve své hlavě. Opak je pravdou! Vynechám duchovní rozměr meditace, na to by si stejně měl každý přijít sám cestou, jaká je mu blízká. Ona má ale i fyziologický rozměr.

Uklidní podvědomí, zlepší komunikaci mezi jednotlivými oddíly mozku. Dokáže zlepšit inervaci celého těla- tedy máte větší fyzickou sílu a lepší koordinaci! Je to jakýsi “příkazový řádek” v operačním systému mozku.

Nepodceňujte ji!  Meditací může být vše, nebo i opačně meditoval lze při všem. Během práce, když zrovna jedete v MHD, při studiu. Při sportu, dokonce i ve spánku. Zkuste to v posteli a budete mile překvapení, nejspíš i partner(ka).  Meditací myslím práci s vaším mozkem, vědomé ovlivňování vnitřních dějů za účelem, který si zvolíte: Zlepšení koncentrace, pochopení nějaké techniky, realaxace po náročném dni/ tréninku.. Já osobně tuhle část považuji za ztěžejní, nejen proto že rozšiřuje vědomí a pak se naučíte snáze větší množství informací, tedy efektivněji využijete čas, kdy je Vám dáno mít možnost se učit, jít cestou těch před Vámi, tedy pobyt v Dojo.

Dojo

Poslední část této úvahy. Je to místo, kde cvičíte. Nemusí to být jen tělocvična. Může (a je dokonce moc fajn, když to tak vnímáte) to být i celý Váš svět.  Zaměřím se teď ale na dojo- tělocvičnu.

Choďte tam vždy čistí a upravení, raději tam přijďte o chvíli později, ale umytí, než v čas, ale v nevhodném stavu. Buďte ke všem zdvořilí, ohleduplní, vzájemně se respektujte. “Nespěte!” To ovšem neplatí jen v dojo…

Kolik je různých škol a Mistrů, tolik je různých dojo-etiket. Věnujte pozornost té vaší etiketě, protože tím ostatním dáváte najevo, jací jste uvnitř. Oni nevědí, že jste se včera rozešel s přítelkyní a tak je z vás dneska “zombie”, oni vidí, že je v dojo někdo, kdo se nesoustředí a tím možná okrádá o čas sebe i ostatní. Žijeme v hektickém světě, je vzácná chvíle, sejít se společně s ostatními a mít vyhrazené místo a čas na cvičení. Važte si toho vždy, jako by to bylo naposledy a uvidíte, že Váš pokrok bude rychlejší, než kdy dřív.