Tento článek pojednává o tom, co obnáší cvičení ve škole Avaloka, pod vedením p. Josefa Mádla.
Avaloka- škola tradičních (nejen) bojových Japonských umění
Pro upřesnění, mé zkušenosti vlastně pochází spíše z dob, kdy se ještě cvičilo v jiném dojo. Nevadí to, protože dojo není jen místem, kde se cvičí, celý svět je pro cvičence bojových umění dojo, protože nezapomíná na fakt, že proces učení je stálý a nekonečný.

Mám zkušenost s cvičením Aikido a Iaido u p. Mádla, který vedl mou výuku posledních 14 let.  Hned v úvodu předesílám, že jsem si vědom jistých diskusí jinde na internetu, kde je osoba p. Mádla brána za kontroverzní. Je to negativní jev na internetu, nejen v bojových uměních. Lidé zapomínají na realitu “tam venku” a to především k jejich vlastní škodě. Proto Vám doporučuji přijít a přesvědčit se na vlastní oči, kde je pravda. Mně osobně cvičení dodalo možnost vypořádat se s určitými negativními jevy v mém okolí, což je reálný fakt, následek cvičení.

Každý má osobní přístup ke všemu, ne jen k boji a výcviku, nelze se zavděčit všem a není ani “cool” se o to snažit. Já osobně jsem od tréninku bojového umění čekal jak duševní/duchovní rozvoj, tak i fyzický a v budoucnu možnost, že bych se dokázal aktivně bránit fyzickému napadení, když selžou ostatní cesty.

U p. Mádla jsem začal Aikidem.

Aikido nepovažuji jen za soubor poněkud “tanečních” pohybů které nás mají navést k souladu s celým univerzem, jak to učil Morihei Ueshiba. O-Sensei zároveň učil praktickou stránku, na kterou se často zapomíná. Sám žáky například nabádal, aby provedli atemi mezi každou technikou, kdykoli mohou.

Když se nějaký pohyb opakuje stále a dokola a pořád, až forma získá na dokonalosti, vypadá to ladně, až tanečně. Všichni jistě víme, že čím snadněji technika vypadá, tím těžší je to na naučení.  Proto mi naprosto vyhovoval přístup ve škole Avaloka, pokud se Aikido týče.

Cvičení vždy začalo nástupem, pak krátkou meditací a následným “rozpadáním”, ukemiwaza. Po té byl trénink taisabaki, případně dechových cvičení.  Když si adept osvojil základní vzorce pohybu, pochopil že ukemi- pád- neznamená ” prohru a bolest” ale že jde jen o zůsob přemístění a dále si zlepšil vnímání prostoru a koordinaci, přistoupilo se k dalším technikám.

Zároveň ale na druhé lini neustále probíhala výuka toho, co by se dalo nazvat “street fight”. Ikdyž to není asi “tradiční” aikidó, všeobecnou shodou v dojo bylo, že se učíme Bojové Umění, nikoliv balet, jakkoliv efektně to může vypadat.

Na rozdíl od mnoha jiných škol nám bylo jasně řečeno, že na své fyzické kondici a pružnosti máme pracovat především sami a mimo dojo, abychom se tam nedzržovali. Jen občas došlo i na fyzická cvičení,spíše však abychom viděli, co máme ještě cvičit, co nám nejde a také v neposlední řadě, jak to jde ostatním.

V dalších fázích tréninku byly naopak na pořadu dne dost náročné fyzické rozcvičky. Zní to možná děsivě, ale právě díky nim jsme si kolikrát všichni ( I předcvičující Sensei ! ) bez rozdílu sáhli na dno. A díky tomu jsme později věděli, kde ono “dno” je a že může být ještě dál, než jsme čekali. Tyto rozcvičky nebyly vždy pravidelné, spíš nám sloužily jako občasná zpětná vazba na to, jak se kdo zlepšuje.

Když na to přišla při tréninku řeč, nikdy nebyl problém, aby nám byl vysvětlen princip toku energie tak, jak je to vnímáno v bojovém umění, případně podrobný výklad aplikace techniky, nebo demonstrace v “reálné” situaci.

Pro někoho to mohlo být matoucí, ale moc se v dojo nehrálo na “pásky”. Všichni jsme dobře věděli, jak na tom kdo je a v čem má mezery. Osobně mi tento přístup nesmírně vyhovuje, protože bojové umění je trénink pro mne, nikoliv abych se chvástal před ostatními.  Navíc mi bílý pásek neustále připomínal, že vždy je co se učit. Často se mi také stávalo, že techniku, kterou jsem již ovládl, jsem se později musel učit znovu a to proto, že jsem ji najednou vnímal z nového úhlu pohledu.  To je naprosto běžné a nikdo by se tím neměl nechat odradit.

Cvičení Aiki u p. Mádla mi tedy dalo poměrně cennou lekci do života a to soukromého, i profesního.

Dále jsem začal se cvičením Iaido.

K tomu mne vůbec nevedly žádné filosofické pohnutky. Prostě jsem kdysi viděl ve filmu, jak byl padouch zdárně zabit seknutím meče rovnou hned z tasení a ta myšlenka se mi líbila. Zároveň mám rád samurajské meče, zejména ty starožitné.

A to kvůli “energii”, která je v nich ukryta. Když držíte v ruce meč starý stovky let a víte, že přeťal nejeden lidský život, dává to mnoha otázkám v lidském životě úplně nový smysl.  Zákonitě jsem se chtěl naučit ovládat meč a pohled Iai se mi zalíbil, dalším krokem bylo praktické cvičení.

Začátky byly těžké, protože jsem měl naučené reflexy a postoje z Aiki. Nicméně mi vždy a znovu p. Mádl a nebo kterýkoli Sensei, který si chyby všim,l vhodně poradil a musím dodat, že se mnou měli svatou trpělivost.  Zatímco v Aiki mi hodně technik šlo poměrně intuitivně, v Iai tomu bylo jinak. To byla cenná lekce pro mé ego.

Bylo mi velkým překvapením, když jsem si zrhuba po dvou až třech měsících tréninku všiml, že se mi podstatně zlepšily reflexy, že mám lepší odhad vzdálenosti, vnímání prostoru a lepší koordinace těla vůbec. Cvičení kata v Iaido má netušené důsledky pro tělo i mysl!

Další nespornou výhodou bylo, že Iaido lze drillovat po základním nácviku techniky (aby člověk nedrilloval s chybami) téměř kdekoliv, i mimo dojo. Oblíbil jsem si noční cvičení v přírodě a to buď o samotě, nebo jen ve dvou. Cvičení v lese za tmy dodalo další část praxe a to nerovný povrch. To se v dojo moc nenaučíte.

Je dobré připomenout, že jsem cvičil s ostrým mečem, kdykoliv jsem mohl. Tedy každá nepozornost se draze nevyplatí! Pochopitelně v dojo jsem cvičil pouze s bokkenem, abych nemohl nikoho zranit svým ani cizím zaviněním.

Trénink v dojo Avaloka začal vždy tak, že nejdříve byl nástup, při kterém jsme pozdravili Mistra, zakladatele školy, senseie, naše meče a bokkeny a pak byla krátká meditace. (Mokuso, znamená to nejen meditaci, spíše je to koncentrace před cvičením)

Pak už jsme cvičili jednotlivé sestavy.

Když přišel nový cvičenec- začátečník, tak si ho buď vzal někdo zkušenější stranou a naučil jej, jak se drží meč, jak s ním manipulovat aby nebyla porušena dojo etiketa, základní seky. V případě, že se jednalo o pokročilejšího adepta, tak měl i možnost okoukat si vše sám a začít rovnou s ostatními. I tento přístup má svá pro a proti.

Bohužel se stávalo, že některé katy nemohli určití lidé cvičit z důvodu kloubní indispozice, nejčastějiv kolenou. Těm bylo bez problémů zadáno náhradní cvičení, tedy i pokud nemáte úplně zdravá kolena, je možné cvičit.

V Japonsku je celkem běžné, že lekce Iaido trvá třeba jen 20 minut, klidně se opakuje i několikrát denně, takže i vytížený businessman má možnost k cvičení. Je to zajímavá cesta, protože se snáze soustřední na jednu katu, zároveň samotné cvičení uklidní mysl a umožní efektivnější fungování po zbytek pracovního dne. V Avaloka dojo lekce trvají proměnlivě podle času a možností cvičících, minimálně však 2 hodiny /lekce.

Závěr:

Nemá smysl, abych popisoval jednotlivě metodiku. Účelem článku je ukázat subjektivní okno do dojo a motivovat tak případné zájemce o cvičení, pokud by v mém vyprávění poznali povědomé myšlenky a motivy. Neznamená to, že ti, kdo se v mém popisu nepoznají, nemají v dojo co hledat! Cvičení je subjektivní záležitost a nelze než doporučit každému, kdo má zájem cvičit, aby se přišel podívat do školy Avaloka a udělal si Svůj názor Sám.

Ještě bych dodal, že nejen p. Mádla ale i všech dalších lidí, které jsem v dojo potkal a ušel s nimi pořádný kus cesty, tedy že si jich nesmírně vážím a děkuji jim za to, že jsme se mohli spolu učit v prostoru a čase. A to nejen kvůli tomu, že na ostatních může člověk nejlíp vidět vlastní chyby..

Autor: JK