(c) Jakub Zeman.

Bojová umění s japonským mečem prodělala za staletí dlouhý vývoj, během kterého se vyprofilovalo množství škol a stylů.
Jeden společný prvek však byl bez ohledu na dobu vzniku, rozdílnosti v postojích, technikách či délkách mečů shodný a to důraz na kvalitní sek. Ten představuje v jakémkoliv šermu absolutní základ a bez něj by bylo cvičení s mečem jen samoúčelným nahromaděním nesmyslných pohybů. Sek je v iai či kendžucu totéž co čára v tradiční tušové malbě či nátisk při hře na flétnu šakuhači.
Již na konci 16. století vytvořil mistr jménem Nakagawa Saheita Šigejoši první metodiku zkoušky seku mečem, nazvanou tamešigiri. Od oněch dob se ve školách kendžucu a iai onou tradiční metodou kontrolovala míra zvládnutí techniky seku, a její subtilnosti, jako tenouči, hasudži, haragei.
Samozřejmě tamešigiri není samo o sobě japonským šermem, stejně jako tamešiwari (přerážecí techniky) jsou toliko podmnožinou karate, věnovat se toliko tamešigiri bez dalšího studia meče by znamenalo sklouznutí do samoúčelnosti, pokud se ale tamešigiri věnujeme, bude naše zření techniky reálnější, což je podmínka pro další rozvoj a zdokonalení se.
Buď můžeme úhelný kámen cesty meče – sek – zvládnout, nebo celý život žít v iluzi, že jsme ho zvládli. To zjistíme až v okamžiku, kdy si tamešigiri jako nejdokonalejší formu verifikace techniky vyzkoušíme. V této disciplíně je dosti silný prvek spravedlnosti, je dosti explicitně zřejmé, kdy jsme uspěli a kdy ne. Neúspěch ovšem může být stejně dobrý učitel jako úspěch, neboť nás přivede k hledání, kde jsme udělali chybu, i snáze jí následujícím tréninkem odstranit. Ostatně během praktikování není dobré ulpívat na dílčích úspěších, ani neúspěších při tamešigiri, důležitá je dlouhodobá Cesta „vítězství a prohra jsou jako dlaň a rub stejné ruky”, proto je moudrý adept sleduje nezaujatě „jako dřevěný panák, pozorující květiny a ptáky”. Studium tamešigiri se podobá pomalému toku velké řeky, je konstantní a neovlivněné výkyvy, jak pozitivními, tak negativními.
30. června se v metropoli nad Vltavou koná první ročník evropské Tamešigiri taikai, soutěže v této krásné a tradiční disciplíně, která je ve své vrcholné formě i velice duchovní. Nejedná se o soutěž v klasickém slova smyslu. Zvládnutí seku je velice dlouhodobá záležitost a adept při ní soutěží především sám se sebou, svými špatnými návyky a nectnostmi. Soupeři jako by neexistovali, každý se má snažit podat nejlepší výkon, jako kdyby byl jediným člověkem v celém vesmíru. Bez absolutní pravdivosti sám k sobě a sebedisciplíny, nikdy nedosáhne výraznějšího pokroku jak v tamešigiri, tak i jakékoliv jiné disciplíně.
Ostatně tamešigiri není pro každého, v minulosti se mu věnovali toliko příslušníci samurajského stavu.
Nyní se na Taikai sejdou evropští samurajové, povznesení nad strach z neúspěchu, hašteřivou soutěživost a sektářskou nesnášenlivost jednotlivých škol. Taikai je první krok na cestě dlouhé tisíc mil, vykročme jej se statečným srdcem a správným směrem.